Když mi bylo asi deset anebo jedenáct let, tak jsem se těšila, až budu mít konečně řidičské oprávnění a budu moct řídit auto. To byl vždycky můj sen. A to možná také bylo hlavně kvůli tomu, že dědeček mi říkal, že když byl malý, tak měl krásné dřevěné autíčko. Bylo takové krásné dřevěné. Autíčko mu udělal jeho tatínek, potom tam dal nějaké hadičky anebo gumičky, a když se to natáhlo, tak to autíčko potom samo jezdilo. Dědeček mi ukazoval akorát fotky, jinak autíčko prý vydrželo asi dvacet let a potom se rozpadlo. Tak já chápu, že to bylo dřevo a že kluci to prý velice často využívali. Já se tomu nedivím.
Já jako malá holka jsem také měla autíčko, ale bylo to z plastu. A zajímalo by vás to, jak to plastové autíčko dlouho vydrželo? Sice také umělo jezdit a mělo už řetěz, ale řeknu vám, že vydrželo sotva půl roku, bylo to katastrofální. Bylo to snad pětkrát dražší než to dřevěné auto, které vyrobil můj pradědeček, ale tohle plastové auto byla úplná katastrofa. Už bych tohle nikdy nekoupila. Kdybych se ale měla vrátit zpátky ke klasickým autům, tak jsem vždycky chtěla nějaké malé městské auto, a hlavně bílé anebo modré barvy. Tyto barvy mám ráda a přijdou mi takové praktické a takové neutrální.
Jednoznačně někteří lidé dávají přednost tomu, aby měli takovou barvu automobilu, jaké si přejí. Dokonce jsem slyšela, že i nějaká barva automobilu vždy patří k nějakému znamení. Já jsem beran a prý k tomu patří červená a modrá, takže možná tohle je tak z půlky pravda, ale já jsem vždycky chtěla modré anebo bílé auto, takže tohle k horoskopu ke mně sedí. Nakonec to dopadlo tak, že mám stříbrné auto. Sice to nebyl můj plán, ale moji rodiče řekli, že budou prodávat své staré auto, tudíž tohle stříbrné jsem zdědila, prý dokud si nekoupím já svoje vysněné auto, tak můžu užívat jejich auto. Už jsou to dva roky a docela jsem si na to stříbrné auto zvykla, takže se zatím neženu do nového auta.
